Hradecký mužský sbor zpíval v Texasu
Kdyby žil scénárista Jaroslav Dietl, měl by námět na seriál Pětadvacet chlapů v Texasu. Královéhradecký mužský sbor má totiž za sebou své první čtrnáctidenní turné po největším státě USA.
Těleso vedené Janem Míškem a doplněné mimo jiné sólistou Státní opery Praha Martinem Bártou uspořádalo deset koncertů v presbytariánských i katolických kostelích a univerzitních halách v Houstnonu, Austinu či v Brownsville u mexických hranic a najelo dva tisíce mil. Z oken aut zpěváci viděli texaské pláně, kaktusy a palmy. Zakladní stan rozbili v Houstonu, kde si je rozebraly místní rodiny. Ty nezapřely kraj pistolníků a čeští pěvci měli v mžiku na krku traperské šátky. Hned druhý den jim hostitelé uštědřili lekci texaského akcentu i countryové čtverylky a hostili je pečeným býkem. Krajané, akademici a věřící.
"Poznali jsme tři druhy posluchačů. První tvořili krajané, kteří tam žijí už třeba pátou generaci a kteří jsou pyšní na to, že si pamatují čtyři slovíčka česky od dědečka. Podporují českou kulturu, proto jsme zpívali v texaském centru českého kulturního dědictví v La Grange. Shodou okolností to byl stejný sál, v němž před šesti lety zpívalo hradecké Jitro," vypráví sbormistr.
Druhým typem publika byli například studenti a profesoři hudby a slavistiky z University of Texas v Austinu. Ti v repertoáru sboru ocenili díla autorů dvacátého století, zejména dvě části z Orffovy Carminy Burany.
"Současná hudba je naší doménou, neboť dvě třetiny našeho repertoáru tvoří sborové skladby mladší padesáti let," říká sbormistr a přechází ke třetímu typu posluchačů, kterými byli věřící v kostelích. "Byli to prostí Texasané, kteří nejvíce reagovali na duchovní hudbu. Byli jsme na to připraveni, neboť letošní sezonu držíme ve znamení kantáty Bohuslava Martinů Hora tří světel. Vydali jsme cédéčko Putování k hoře, což je také mottem této sezony. Měli jsme strach, že Američané tuto náročnou kantátu pro mužský sbor, barytonové sólo a recitátora, nepřijmou," vzpomíná Míšek, a také na to, že mu muzikanti před odletem radili: Dávejte písničky! Hlavně něco lehkého! "Asi měli za to - a nebyli daleko od pravdy, že rančeři a kovbojové kultuře moc nedávají. Avšak jak přijali Horu tří světel, nás překvapilo. Je to těžká věc i pro české posluchače, ti ji přijmou, prožijí, ale potlesk, nijak bouřlivý, přijde až za chvíli. V Texasu tato kantáta vždy končila dlouhými ovacemi vstoje," říká sbormistr.
Je rád, že neponechal nic náhodě a Horu tří světel se sborem nastudoval v anglickém překladu, který autorizoval sám Bohuslav Martinů.
Každý koncert vrcholil černoškými spirituály, v hispánském Brownsville, když dozpívali Hush, Somebody's Callin' My Name, na ně čtyři sta padesát hrdel volalo: Bravo, muchachos! Zpěváci s pocitem rockových hvězd pak dlouho podepisovali programy a desky. Českým krajanům se sbor zavděčil směsí slovenských zbojnických písní a Janáčkovým Ohlasem národních písní. "Úplně jednoduchým písničkám se záměrně bráním. Sbor má přeci určitou hodnotu. Není to nějaká nafoukanost. Filharmonie také zahraje Smetanu, a na koncertech pro Američany nespustí Škoda lásky. I přídavky musí mít svou uměleckou cenu. Ve vstřícnosti k posluchačům máme jisté hranice a pod ně nechci jít," prohlašuje sbormistr.
Královéhradecký mužský sbor, který do USA vyslal jeho zřizovatel, Základní umělecká škola Na Střezině, si vyzpíval další pozvání. "Dnes už vím, že se tam podíváme znovu. Náš sbor je jedinečný v tom, že jde většinou o mladé kluky od patnácti let do třicítky. Ostatní mužské sbory, je jich v republice asi třináct, tvoří pánové, kteří spolu zpívají třeba už půl století. Díky našemu věkovému složení můžeme posluchačům nabídnout zajímavou zvláštní barvu zvuku," soudí Míšek, který je zároveň sbormistrem dvou dalších sborů, velkého chlapeckého sboru Bonifantes v Pardubicích a královéhradecké Kantilény.
Sbormistr míní, že mužské sbory jsou dnes na ústupu. "Vrchol prožívaly v 50. letech minulého století, jen si vzpomeňte na armádní tělesa či Alexandrovce," usmívá se Míšek.
Zpěváci mají svůj zvláštní smysl pro humor. Při poslední produkci v Houstonu, když šéf zpíval sólo, sbor vyrukoval na publikum s nápisem Jan Míšek For President. "Kluci si na mne vždycky něco vymyslí. Posluchači se mě pak ptali, zda budu kandidovat u nás, nebo do Bílého domu," směje se sbormistr.
Když nezpívali, cestovali. Viděli klasické ranče, jedeaosmdesátipatrový mrakodrap Williams Tower v Houstonu i vesmírné centrum NASA. "Třicetiletí chlapi si atrakcí užili jako děti, zkoušeli přetížení a simulovali si start raketoplánu," vypravuje Míšek, "zažili jsme také americkou událost číslo jedna, finále amerického fotbalu. V tu chvíli se v USA zastaví život, ulice i dálnice se vylidní, všichni se cpou pizzou a sledují Superbowl. Tři dny před tím se v tamních novinách nepsalo o ničem jiném."
Ovšem psalo se i Královéhradeckém mužském sboru. A co o nich, slovy staré písně Pavla Bobka, řekl Houston? "Čekám, až nám pošlou kritiky, ale nějaké ohlasy už mám. Američtí kritici zejména vyzdvihovali obrovské nahromadění talentů. Ptali se, jak je možné, že v jednom sboru je tolik dobrých zpěváků. Ale nemyslím si, že bychom byli nějak obzvlášť nadaní, spíše je to výsledek práce a nasazení. Někdy jsem ve zkouškách až fanatický," vysvětluje s nadsázkou profesionální sbormistr. Nakonec si neodpustí srovnání: "Přeci jen, ve srovnání s Evropou je Amerika průměrná, na starém kontinentě člověk narazí na daleko víc zajímavých talentů a odborníků. Texasané si žijí spokojeně, už dávno nedřou patnáct hodin denně, ale veškerý volný čas věnují rodině."
Autor článku: Petr Mareček ()
Zdroj: Mladá fronta DNES (http://www.mfdnes.cz)
HTTP článku: http://misek.sbor.cz/detail_clanek.php?id=40
Datum vydání: 2002-03-07