Hned ráno odjíždíme do sto padesát mil vzdáleného města Decatur, kde nás čekají dva koncerty. Stala se nám malá nepříjemnost: Při srazu nám dva zpěváci chybí... Nejprve si říkáme, že třeba zaspali, nebo se prostě jen zdrželi na cestě. Pak ale paní hostitelka telefonuje, že na ně zapomněla. Společně nastoupili do auta a one místo do kostela jela přímo do práce do downtownu. Když vystupovala z auta, kouká, že má v autě dva cizí chlapy! :-))
Vyrážíme tedy směrem na Chicago, Memphis a Indianopolis. Cesta se trochu komplikuje, nedaří se nám najít správný výjezd z dálnice, zkrátka trošičku "kufrujeme"... Nabíráme velké zpoždění a na první koncert, který se koná v Decatur Lutheran School, přijíždíme čtvrt hodiny před koncertem. Rozezpíváváme se už při vystupování z auta, rychle se převlékáme do koncertních krojů a v poklusu zahajujeme koncert pro 800 studentů školy a univerzity. Koncert má (jak jinak :-) ) velký úspěch, největší potlesk sklízí Ol' man river.
Po koncertě už se těšíme na oběd. K obědu máme tzv. variantu "A", tedy pizzu. Nejčastěji nám podávaná jídla jsme rozdělili do skupin: A je pizza, B jsou těstoviny, C hamburger a D všechno ostatní. Statisticky zaujímá A cca 40%, B 40%, C 40% a D takových 34%. Zdatným počtářům je z uvedených čísel hned jasné, že něco není v pořádku - ano, znamená to, že se tu podle slov zpěváků "nechutně přecpáváme" :-)))
Po obědě následuje tradiční prohlídka školy a malý odpočinek. Náš zájem si získává na parkovišti odstavený School Bus. Jezdí jich tu tisíce. Jsou určeny většinou pro děti ze státních škol. Privátní nebo církevní školy mívají svůj vlastní systém dopravy. Na silnicích platí nepsané pravidlo, že školní autobusy se nepředjíždějí. Příjemné je, že si i nové autobusy drží svou tradiční podobu, kterou získaly v 50. letech.
Kolem 5 hodiny PM (pro Evropany v 17,00, pro zvídavé opravdu 2 hodiny po obědě) jdeme na večeři (varianta D). Pak už se rozezpíváváme a zkoušíme akustiku zdejšího Lutheran Church. Nejprve se seznamujeme s panem skladatelem Johnem Staffordem a zkoušíme jeho Ave Maria. Je to dřina, ale večer to "šmiknem" (čti, nebojíme se, skladbu provedeme, dobře to dopadne)... Pak zkoušíme Horu tří světel. Provedení bude opět náročné, protože varhany a manuál jsou vzdáleny dobrých 60 metrů. Budeme tedy bojovat s dozvukem, zpožděním a špatným kontaktem. V Americe je ale nepředstavitelné, že by se zpívalo z kůru, protože by se posluchači neměli na co dívat... :-)
Koncert má báječnou atmosféru, jako na všech ostatních koncertech si několikrát vychutnáváme standing ovation. Ave Maria má také velký úspěch, skladatel přežil :-)). Po koncertě se rozdělujeme do nových hostitelských rodin, doma si dáme druhou večeři, lehounce pokonverzujeme nad sklenkou vína (nebojte, jen ti, kterým už bylo 12) a jdeme spát...
Verze pro tisk
Ztracení zpěváci
