Velkou část programu tvořily skladby duchovní: právě u nich se však místy nabízí otázka nad funkčností hudby v různém prostředí a nad přenositelností chrámové hudby na koncertní pódium.
Skladba S. Ščihola „Milosť mira“ je vysloveně součástí pravoslavné liturgie. Recitativní partie „kněze“ (přesvědčivě podané samotným autorem) jsou střídány sborovými odpověďmi, v nichž autor projevuje smysl pro decentní harmonické postupy, které moderně, ale nenásilně rozvíjejí tradiční schéma pravoslavné liturgické hudby. Pro posluchače, který by neměl s pravoslavnou hudební tradicí zkušenost, se může celkové vyznění hudby blížit minimalistickému stylu. Smíšený sbor Jitro, řízený Jiřím Skopalem ml., podal skladbu se zaujetím a průzračně čistou intonací. K „autentičtějšímu“ vyznění však trochu scházela větší jadrnost basů a odvaha místy zatemnit celkový zvuk. Ani v náznaku se neobjevilo typické „najíždění tónů“, které pravoslavným sborům dodává nezaměnitelný barevný kolorit.
Ačkoli vznik skladeb Jiřiny Marešové „Podobenství o vinném kmeni“ a cyklus „Rozveselte se v Hospodinu“ na texty i motivy ze Ženevského žaltáře dělí několik let, základní rysy autorčina rukopisu se nemění: průhledné vedení hlasových linií odkazují na inspiraci renesančních polyfonií, forma je nekomplikovaná a výraz přesvědčivý. To platí především pro první z dvojice děl. Cyklus „Rozveselte se v Hospodinu“ je v detailu možná ještě propracovanější, pro koncertní pódium však přece vykazuje jeden koncepční problém.
Sborové části jsou totiž střídány samostatnými instrumentálními větami a celek se tak pojednou rozpadá na dvě pásma: zde jednoznačně platí ona poznámka o rozdílném vyznění v chrámovém a koncertním prostředí. Výkony harfenistky M. Šimečkové, flétnistky M. Majdové a samotné autorky u varhan byly spolehlivé, ženskému komornímu sboru Ambrosius (umělecká vedoucí V. Doležalová) místy chyběla intonační bezchybnost a barevně trochu scházel jasnější soprán.
Jan Míšek celý večer s nadhledem i kapkou humoru uváděl. Jako sbormistr se energicky blýskl jen ve své krátké a efektní skladbě „Gloria Musica“. Míškova skladatelská poučenost všemi existujícími technikami sborové sazby je imponující: perfektní smysl pro zvukový účin je patrný z každého taktu. Po této stránce nadchla i jeho kantáta „Inter arma silent musae“, obratně využívající i instrumentální složku. Působivé vícesborové pasáže, nejrůznější moderní efekty (parlanda, glissanda, výkřiky...), zapojení recitátora (výborný Hynek Pech) – to vše je v každém jednotlivém okamžiku perfektní (pouze barytonové sólo vyznělo vedle hutného sborového zvuku poněkud matně). Celkový smysl a koncepce skladby však přeci jen může vzbudit drobné rozpaky: vše se tváří snad až příliš „hluboce“ na to, že text P. Nováka je spíše veršotepecký, než opravdu básnický. I výrazové kontrasty pak vyznívají mírně „plakátově“.
Rovněž celková stavba místy trochu trpí až příliš bezstarostným mícháním stylů. Skladatel však obratně čelí těmto námitkám podtitulem „naivistická hudební koláž“ , kterým jemně „shazuje“ dojem z přehnaných komposičních gest. Výborné nastudování J. Skopala ml. podtrhlo efektní vyznění díla.
Celý večer byl tedy rozhodně příjemným dramaturgickým počinem a znamenitou „minipřehlídkou“ skladatelského i interpretačního sborového umění.