Dnešní volný den se dá shrnout do několika slov: dobrodružství, pohoda, zážitky... Ráno odjíždíme na sever po dálnici č. 71 směrem k Chicagu. Cestou bereme beznín a doplňujeme kalorie v sérii fast-foodů... Jak se blížíme k Chicagu, provoz viditelně houstne. Po jedné hodině odpoledne dorážíme do hotelu La Quinta Inn, který leží v bezprostřední blískosti mezinárodního letiště O'Hara. Nad hlavou nám přistávají letadla, skoro máte pocit, že si na ně můžete sáhnout. Rychle se ubytováváme, ještě si zazpíváním zařizujeme slevu na ubytování a už vyrážíme do centra.
Nejprve jedeme půl hodiny našimi Chevrolety, pak je zaparkujeme na konečné metra a přestupujeme do pod-nad-zemky. Vlak projíždí různými částmi aglomerace desetimilionového Chicaga. Z oken sledujeme jak výstavní budovy, tak i slamy a squaty. Po skoro hodině a půl (ufff) jízdy metrem vystupujeme ve stanici Washington v samém centru Chicaga. Schody nás vyvedou hned pod třistametrové mrakodrapy do nejrušnější chicagské ulice.
Včera bylo velmi špatné počasí. Zima, sychravo, chvílemi pršelo a hlavně byla hrozná mlha. Říkali jsme si, že kdyby bylo tak zataženo i dnes, mrakodrapy uvidíme tak do 4. patra... Dnes nás počasí zaskočilo - nevím, zda příjemně nebo nepříjemně - je hrozné horko a vlhko. Teplota skoro 30 stupňů (na Chicago v této roční době nevídané) a skoro se nedá dýchat. Po mlze ani památky a to je dobře!
Procházíme přeplněnými ulicemi velkoměsta jako správní venkovani užaslí nad velikostí mrakodrapů a barvitostí stylů. Vedle nejmodernějšího mrakodrapu vídíte malou čínskou restauraci, která přímo navazuje na neogotický kostel. Procházíme několik bloků Illinois Avenue a odbočujeme na Michigan Avenue, které se také říká Magnificent Mile. Míříme směrem k druhému nejvyššímu mrakodrapu Hankock Tower. Nejprve si ale dáme rozchod, abychom vyzkoušeli, jestli se v Chicagu nikdo neztratí.
Pomalu se začíná stmívat. Po další hodince cesty se blížíme k Hankockovu mrakodrapu. Rychlovýtah nás během 40 vteřin vyveze do 94. patra do výšky 380 metrů. Na hoře nás čeká nejprve západ slunce, pak noční pohled na Chicago... Nádhera. Lidi pod vámi vypadají jako mravenci, auta jako krabičky od sirek a menší mrakodrapy jako krabice od bot. Kam až oko dohlédne, sledujete pravidelnou šachovnici streets a avenues, pouze na východní straně se černá Michigan Lake. Vyzkoušíme si, jak se ve třistametrové výšce čistí okna, nakoupíme pár pohledů a nezbytných suvenýrů a sjíždíme (padáme) výtahem dolů.
Nočním Chicagem se vracíme do metra. Nejprve nás ale naši hostitelé Nelsonovi zvou do nejlepší chicagské pizzerie. Třicet hladových krků spořádá na půl metráku salátu, několik galonů koly a pár akrů té nejlepší italské - totiž chicagské pizzy. Chicago je prý pizzou vyhlášeno. Z hecu dáváme "Na Kysuci pána není", abychom si zajistili přízeň zdejší zlaté mládeže. Po královské večeři se opět vydáváme do města Al Caponeho. Venku je pořád mezi 22 a 25 stupni (když vylezete z klimatizované restaurace, je to pecka).
Jestli jsem o odpoledním Chicagu mluvil jako o rušném, nevím, jak mám nazvat noční život. Tisíce lidí proudí městem stovky aut, taxíků, policejních vozů, sanitek, koňských spřežení... Je to opravdu velkoměsto... Pak nás čeká ještě jeden zážitek: noční metro. Říkáme si, ještě, že nás jede třicet chlapů, sám bych do metra nevlezl... Jedeme nějakých 30 stanic, ale nuda to - věřte nebo ne - není.... Kolem jedenácté hodiny se dostáváme do hotelu, ještě prohlížíme asi tak 2000 pikčrů, které jsme dneska natejkovali a jdeme spát...
Verze pro tisk
Cesta chicagským metrem
