Vstáváme dnes opravdu hodně brzy, protože se před naším odjezdem z Chicaga chceme ještě podívat k Michiganskému jezeru. Budíček je tedy už v 6,00. Rychle náházíme zavazadla do auta a utíkáme na snídani, abychom vyjeli co nejdříve. U snídaně se ale zdržíme o trochu víc, než jsme původně mysleli. Nejprve se trochu "zasekneme" u waflí, když si (někteří, viď, Milane) zapomeneme vytřít olejem formu na wafle. Wafle je pak potřeba odsekávat majzlíkem...
Horší jobovka ale přichází těsně poté, kdy se sbormistrovi podaří zabouchnout si klíče od v zamknutém autě. Ano, i takové věci se stávají. Nejprve se ptáme po zámečníkovi, pak voláme policii. Když ani po půl hodině nepřijíždí, uvědomíme si, že jsme Češi. Do naší kolektivní národní paměti přeci patří zkušenost dostat se do zamrzlé škodovky, případně do cizího auta, když si něco potřebujeme vypůjčit... Pár šikovných rukou a obratných hmatů a Chevrolet i bezpečnostní systém kapituluje. Nasedat, jedeme k Michiganu!
Cesta nám trvá asi 3/4 hodiny a vede přes downtown. Mrakodrapy pozlacené ranním sluncem (jak by řekl klasik) jsou nádnerné. Počasí nám až neuvěřitelně přeje, na nebi není ani obláček. Přijíždíme k jezedru, Michiganské je nejjižnější z Velkých kanadských jezer. Samozřejmě, že máme pocit jako u moře. Také zjišťujeme, proč se Chicagu říká "větrné město". Přestože je krásně, fouká to opravdu pořádně. Malá procházka, pár společných fotek a už musíme ujíždět, protože nás čeká 600 kilometrů amerických dálnic.
Po dvou dnech se opět vidíme s našimi st.louiskými hostiteli. Odpoledne trávíme s nimi, protože je to jedna z posledních příležitostí, jak něco společně zažít. Už za dva dny totiž letíme domů!
Verze pro tisk
Nedobytné wafle
