Třetím a posledním komorní orchestrem, který se na letošním Pražském jaru představil, byla Komorní filharmonie Pardubice – tentokrát v čele se svým hlavním hostujícím dirigentem, Douglasem Bostockem. A večer to byl vskutku výjimečný. Nejen svěží a neotřelou dramaturgií, ale i vynikajícím provedením vybraných děl. Haydnovsko-mozartovský program se mohl sice leckomu na první pohled zdát zcela klasický a tudíž nikterak převratný, ale při bližším obeznámení s ním i ti největší nedůvěřivci zjistili, že tomu tak úplně není. Tvořila jej totiž vesměs díla slýchaná velmi sporadicky (Symfonie C dur, Hob. I/63 „La Roxolane“ Josepha Haydna a Koncert pro fagot a orchestr B dur, KV 191 W. A. Mozarta) a jedno z nich, Missa in C, KV Anhang C 1. 20, připisovaná rovněž Mozartovi, dokonce zaznělo na tomto večeru v novodobé premiéře.
Sólistou Mozartova fagotového koncertu byl loňský vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, Václav Vonášek, a dlužno říct, že sólistou vynikajícím. Měkce znějící kantilény i lehce zvládané perlivé pasáže, přesné frázování i velmi dobrá souhra s výborně doprovázejícím orchestrem udělaly z tohoto v našem povědomí spíše těžkopádného nástroje nástroj přímo virtuózní, který – jak se zdálo – není oproti ostatním „dřevům“ ničím handicapován. Vonášek (v současnosti úspěšný student Královské hudební akademie v Londýně), tak při svém vystoupení projevil nejen velký talent, ale rovněž schopnost vynikající koncentrace a pevné nervy, což mu – jako sólistovi – dává do budoucna velký příslib.
Vysokou úroveň Pardubické filharmonie i její opravdové umělecké souznění s Douglasem Bostockem ukázalo i provedení dalších dvou skladeb večera, Haydnovy Symfonie a Mozartovy Mše, jejichž skvělé vyznění opět potvrdilo, že k tomu, aby tato díla zněla přesvědčivě, není vždy tak bezpodmínečně nutné užití dobových nástrojů. Přirozené lesní rohy a trubky mají sice podobně jako např. housle se střevovými strunami měkčí a pro mnoho posluchačů i krásnější zvuk, ale nebezpečí kiksů a intonačních nepřesností je tak vysoké, že málokterý orchestr (včetně švýcarských Tonhalle), se bez nich obejde. Nic tedy není černobílé a vždy je tady to nějaké ale...
Haydnova Symfonie tedy i na moderních nástrojích odezněla s jiskrou, uměřeným vkusem a lehkostí, stejně tak jako Mše W. A. Mozarta, která jakkoli se jí ne všude dostalo takových záblesků geniality, jaká provází většinu ostatních Mozartových děl, se stala více než důstojným zakončením celého večera. Výborně se tu uvedly především oba sbory, Ženský sbor Jitro (sbormistr Jiří Skopal) a Královéhradecký mužský sbor (Jan Míšek) a opravdové uznání zaslouží i dvojice sólistů – skvělé připravená altistka Renata Pokupié a tenorista Pavol Bršlík; jeho sice nijak veliký hlas je pro interpretaci Mozarta jako stvořený. A protože i Roman Vocel provedl svůj part se vší zodpovědností, výhrady se nakonec snesou pouze na hlavu švédské sopranistky Madelaine Wibom, která nebyla přesvědčivá ani v intonaci ani ve způsobu celkového zvládnutí svého partu. Otazník se rovněž vznáší nad výslovností latinského textu mše, a to jak u sólistů tak u sboru, která byla zaměněna neodpovídající výslovností italskou. Proč, to mi zůstalo utajeno.
Verze pro tisk
