Proč Vejvanovský, proč v Hradci a proč na 17. listopadu? Děkan Pedagogické fakulty Vladimír Wolf před koncertem uvedl, že si připomínáme nejen 40 let existence této fakulty, ale že je i po deseti letech od "sametu" co oslavovat. Marně byste však vzpomínali na nějakou souvislost mezi trubačem olomouckého biskupa a východními Čechami, Hradcem, fakultou či studentskou revolucí v roce 1989. Nejedná se ani o další "tajné spiknutí" vedoucí až k baroknímu skladateli.

Návrat chrámového díla

Vše začalo tím, že Jana Machačová a František Vaníček, učitelé katedry hudební výchovy, počali připravovat projekt k oživení chrámového díla Pavla Josefa Vejvanovského. V roce 1993 také vyšla monografie J. Sehnala a právě teď vychází i katalog vzácného kroměřížského hudebního archívu (Sehnal, Pešková). Nejedná se tady ani tak o "objevení" rukopisu jedné z 16 Vejvanovského mší, ale o jeho přivedení na koncertní pódium.

Obtížné práce, kterou představovala transkripce, se ujal skladatel a historik Jiří Berkovec, jenž ve své expertíze potvrzuje Sehnalův názor, že po roce 1670 vystupoval Vejvanovský s mnohem větší kompoziční obratností. Berkovec vyslovuje i domněnku o melodické příbuznosti mše s Charpentierovým Te Deum.

Přínos sboru i sólistů

Podíl katedry je v projektu zastoupen mj. i Janem Míškem, studentem fakulty a sbormistrem mužského sboru. Vedle mužských sólistů Marka Olbrzymka a Martina Šujana vystoupily sopranistky Miluše Obešlová, Ludmila Horová a altistka Jana Ehrenbergerová, všechny žačky Jana Kyseláka, rovněž z katedry hudební výchovy. Konečně u varhan seděl další pedagog František Vaníček.

V očekávání premiéry trochu zanikly Mozartova Sinfonia K 318 i Haydnova symfonie Maria Theresia, i když se jedná o svěží a plnokrevná díla, během nichž se pod vedením  Jiřího Portycha zvyšovaly zaujetí i přesnost orchestru.

Vejvanovského Missa Martialis (Březnová?) bez výhrad potvrdila, jak invenční, muzikální a zároveň neokázalý a hluboký je hudební a duchovní je hudební svět kroměřížského mistra, který patrně neprošel systematickým hudebním školením, ale udivoval svou hrou v biskupské rezidenci i ve vídeňských kostelech. Bylo by nanejvýš záslužné dovést tento proces znovuobjevování moravského baroka do podoby cyklu (nebo kompletního chrámového díla?) na CD.

Přece však jedna souvislost mezi Vejvanovského mší a revolucí před deseti lety je, a to podstatná. Před "cinkáním klíči" bychom jeho mši ani žádnou jinou chrámovou skladbu na veřejném koncertě (a zejména v Hradci!) neslyšeli. Zoufalá snaha strany vyloučit z uvádění a nahrávání vše ideologicky závadné nakonec i mezi hudebníky a vzdělanci vedla k tomu, že Vejvanovský byl považován pouze za skladatele sonát a baletti, zatímco světské skladby tvoří pouze třetinu jeho díla.

Objektivnější pohled

Dramaturgie filharmonie, úsilí autorů projektu, podíl pěveckých sborů Kantiléna a Královéhradeckého mužského sboru, studentů-sólistů, orchestru Filharmonie i dirigenta Jiřího Portycha tak nakonec vedly k rehabilitaci a k objektivnějšímu pohledu na Vejvanovského - jednoho ze tří nejvýznamnějších skladatelů české hudby 17. století (Harant, Michna, Vejvanovský) - to ostatně ocenil v otištěném dopise i Jan Graubner, olomoucký arcibiskup. Všem zúčastněným patřil právem závěrečný potlesk.